Dráteník



Podle historického příběhu z Březnice


I.
Kočár zmrzlým krajem jede,
vítr v lese hvízdá,
kočí obratně si vede,
těžká je to jízda.

Od Příbrami k Čimelici
samé sněhy vůkol,
kočí sahá pro čepici,
má dnes těžký úkol.

Předrahého veze pána
až do Čimelice,
tam mu má být žena dána,
krásná převelice.

Pán ten totiž drahnou dobu
žije sám a sám.
Co je jeho žena v hrobu,
nepoznal již dam.

Přesto ale dnes se vydal
vyjednati sňatek,
coby věno tchán by mu dal
mirovický statek.

Kočár bílým polem jede,
vítr v lese hvízdá.
Jaká je to k Čimelici
přeobtížná jízda.

A pán Hanuš, v tom nečase,
jede si pro ženu,
chce se dvořit její kráse,
též i kvůli věnu.

Krásná paní, z rodu vzatá
slavných Schwarzenbergů,
bohatá je, přebohatá,
vlastní plno šperků.

Hanuš, ještě v plném věku,
zplodit syna zkusí,
jinak cizímu člověku
vše odkázat musí.

Proto tedy tento sňatek,
má už dlouho v plánu,
rozšířiti chce svůj statek
dřív, než bude v Pánu.

Ale je to cesta dlouhá,
až do Čimelice,
jedna naděje tu pouhá:
tamní krasavice.

Kočár chladnou roklí jede,
vítr v lese hvízdá.
Hanuš myslí, před se hledě,
jakáže to jízda.


II.
Úvozem u Letů, když se kočár sunul,
zahléd´ kočí cosi, až mu pohled trnul.
Na sněhu tam spatřil mladé tělo muže,
zimou on se klepal, modrá jeho kůže.

Hanuš ven se dívá, co že se to děje,
bál se, že by zapad´ velké do závěje.
Kočí hned, co viděl, Hanušovi řekl,
ten když to vše slyšel, velice se lekl.

Vyšel ven z kočáru, vida toho hocha,
rozechvěl se žalem, hoch byl jako socha.
Hanuš hned rozkázal muže v kočár zdvihnout,
viděl v tváři jeho lehký úsměv mihnout.

Hocha toho rychle zabalil v svůj šat,
kočí na to patře, dojetím byl jat.
Neznal totiž kočí, jaký jeho pán,
že je milosrdný a soucit mu dán.

Nic neříkal, blouznil nebohý ten chlapec,
Hanuš rozhodl se odvézti ho za pec.
Kočí chtěl však jeti do Čimelic dále,
připomínal, že je čekají na bále.

Hanuš náhle vzkřikl, ať se z očí klidí,
což má mysl na bál, i když hocha vidí?
Rychle vrátiti se, rozkázal pán čile,
na zámečku jeho bude hochu mile.

„Do Čimelic tedy v jiný přijdem´ čas,
až tepleji bude v těchto polích zas.
Teď se ale vraťme, by zimu hoch přežil,“
pán Hanuš jen v tento záchranný čin věřil.

Obrátili kočár od Čimelic zpátky,
zvolna rozjeli se mezi polí řádky.
Kočí mrzutý byl, na bál on se těšil,
chtěl se hojně najíst, v mysli takto hřešil.

Zmrzlý chlapec hleděl na pána Hanuše,
rád, že potkala ho taká dobrá duše.
Potěšen, že Hanuš k sobě si ho vzal,
vyprávěti o svém životě se jal.

Byl on dráteníkem od Milína rozen,
sedláky tam dvěma chudými byl zplozen.
Nemocnou měl matku, nuzného měl tátu,
přesto vyučil se ku umění drátu.

Světem širým poté protloukal se krušně,
by se jednou živil řemeslem svým slušně.
Avšak stále ještě žije sám a chudý,
život jeho pln na žaly, nouze, trudy.

Včera, když se vydal, do Mirovic s dráty,
přepadli ho lotři, měli líté hnáty.
Nechali ho ležet, v noci přišel mráz,
proto tak bědného nalezl ho vráz.

Hanuš tiše plakal, zlý že je teď čas,
kéž by tyto lotry vzal do pekel ďas.
Smutný byl též pro to, jaký zlý je svět,
kočímu pak vzkázal rychleji jen jet!

Úvozem u Letů kočár zpět se sunul,
kočí na to mysle strachy jenom trnul.
Chování Hanuše měl za velmi pěkné,
bál však se, co paní nevěsta si řekne.


III.
Na zámku je ples,
maškar plný les,
všude jsou jen samí hosti,
nezažila té radosti
čimelická ves.

Veselý je čas,
v celém zámku jas,
stoly plné kaprů a štik,
sýrů, pečiva i paštik,
též rozličných mas.

Každý vzácný host
má tu jídla dost,
také hojně vína k pití,
všichni budou jistě sytí,
i pes získá kost.

Celý zlatý sál
proměněn je v bál,
jenom jedna krásná panna,
ze Schwarzenberka Johana,
nosí v srdci žal.

Na zámku je ples,
maškar plný les,
Johana u okna vzdychá,
čeká, čeká na ženicha,
měl přijeti dnes.

Kde je asi jen
její ženich ten?
Přijeti měl od Příbramě
nabídnout jí svoje rámě
v tento slavný den.

Kde je pán Hanuš?
Měl tu býti už.
V hrudi jí cos svírá lehce,
bojí se, že Hanuš nechce
býti její muž.

Že s ní nechce žít,
do manželství jít,
oči se jí slzmi rosí,
že on jinou v srdci nosí,
s tou pak jen chce být.

Nevěří už víc,
nevěří už v nic,
dávno tu měl Hanuš býti,
zasnoubit se měli jíti,
půlnoc bude sic.

Za okny již noc
převzala svou moc,
měsíček nad lesy vyjde,
kdo jí smutné, kdo jí přijde
nyní na pomoc?

V zámku stále bál,
hoduje se dál,
Johanu Hanušův skutek
ponížil, teď jenom smutek
její srdce jal.


IV.
Kde Hanušův zámek jenom mlha halí,
leží dráteníček, do peřin jej balí.
Mrazy za okny jsou, samé plískanice,
v komoře zas výheň, chtěj´ ho zahřát sice.

Hanuš vedle lože dumá, tiše sedí,
na zmrzlého chlapce na posteli hledí.
Bojí se, že hocha stejně nezachrání,
na takovou zmrzlost ni lék není k mání.

Že je všecko marno na tom božím světě,
když zahyne mladík v plném žití květě.
Bába nese roští, plamen v krbu sílí,
přesto celým zámkem meluzína kvílí.

Chlapec stále blouzní, říká samé bludy,
jsou to na tom světě přežalostné trudy.
Hanuš chtěl mu zdraví zase plné dáti,
teď nemůže strachem jíst, pít, ani spáti.

Co se takto činí, den už bude třetí,
stále nelepší se, čas zběsile letí.
Už kdejaký felčar svou hůl nad ním zlomil,
Hanušovy snahy přesto neoblomil.

Když se ráno čtvrté nad zmrzlý kraj kloní,
vyjde Hanuš z síně, slzy tiše roní.
Zemřel dráteníček, již ho není více,
život dohořel mu jako krátká svíce.

Hanuš po té ztrátě hluboce se zasní,
je mu jako kdyby byl to synek vlastní.
On je starým pánem, bez potomků žije,
jenom pro cizího srdce jeho bije.

Nač je na tom světě veškeré mu jmění,
když potomka pro něj a jeho rod není.
Komu předá všecko, když tu nemá dítek,
když zemřel i hoch ten mladý jako kvítek.

Nikde snad na zemi spravedlivo není,
když se dobrý skutek žádný neocení.
A lotrovi kyne samé jenom štěstí,
zato dobráku se oplácí jen pěstí.

Na co vůbec konat všechny dobré činy,
když zahyne člověk mladý a nevinný?
Není jedno, zdali lotr jsi či rek,
kdyžpak nikdo nezná svojí smrti věk?

Proč je to tak dáno, že Bůh stejně platí,
ať jste lidé dobří nebo hříchem jatí?
Mladý dráteníček jistě byl bez hříchu,
přesto zemřel mladý a jen takto v tichu.

A ti lotři někde vesele si pijí,
byť zhřešili hrůzně, stále dále žijí.
Cožpak není třeba Boha jen se báti?
Však otázka tahle nedá pánu spáti.

Druhého dne potom vzali mrtvé tělo,
odnesli ho na mši, jak se pánu chtělo.
Pohřbili pak mrtvé mladé tělo hocha,
tam u kostelíka, u svatého Rocha.

A pán Hanuš dlouho neměl klidné spaní,
zapomněl i proto na z Čimelic paní.
Vypravil se za ní až v přehorkém létě,
zrovna když u Rocha byly lípy v květě...


V.
Kočár letním krajem jede,
špaček v poli hvízdá,
kočí vesele si vede,
jinačí to jízda!

Teplého se jitra nadál,
vůkol žádné sněhy,
Hanuš jede, aby žádal
od Johany něhy.

Žádný ni led už neleží
v úvalu u Letů,
na kočár jen shora sněží
zásyp z lípy květů.

A v rybnících zrcadlí se
mladé žita klasy,
kočí jenom tetelí se,
krásné jsou teď časy.

K poledni přijeli shora
na Čimelic rynek,
na kočího mával z dvora
pan hostinský Hynek.

Zdržovat se ale v šenku
Hanuš nyní nechce,
těší on se na milenku,
snad ji získá lehce.

U Hynka se kočí chystá
stavět cestou zpátky,
na pivo chce - věc to jistá -
k němu do zahrádky.

K zámku alejí lipovou
na cestu se dali,
poté krásnou branou novou
ku vratům se brali.

Vrátného se ptá pán skromně,
zdaž-li paní mladá
přítomna je dneska v domě,
že s ní mluvit žádá.

Vezme tedy vrátný pána
vzhůru do salónu,
místnost ta je malována
v světlemodrém tónu.

V malém vedlejším pokoji
paní na něj čeká,
u klavíru hrdě stojí,
až se Hanuš leká.

Vrátného Johana prosí,
ať je samé nechá,
starci se jen čelo rosí
jak zas zpátky spěchá.

A kdyžpak jsou potom sami,
k Hanuši se točí,
zachovává chladnost dámy,
přísnost jde jí z očí.

Tiše, klidně, beze hněvu,
jak jí slušnost káže,
pročpak přijel na návštěvu,
Hanuše se táže.

Hanuš celou chvíli dlouhou
poklony jen skládá,
přijel s jednou prosbou pouhou:
o ruku ji žádá.

"Není-li to pouhým tlachem,
proč jste nejel prve?
Tehdy by se ve mně strachem
nedořezal krve!

Čekala jsem tenkrát v zimě,
však nepřijel vy jste,
že si vezmete jen vy mě
mohl jste mít jisté.

Chtěl-li jste mě, měl jste ale
větší jevit píli,
tehdy, na tom zimním bále,
měl jste vhodnou chvíli.

Tenkrát bych vám ráda svoje
celé srdce dala,
však že dlouhá doba to je,
k jinému jsem vzplála."

Že jiného v srdci nosí,
velice se lekl,
Hanuš však ji dále prosí,
proto před ní klekl.

"Cizí osud v můj mi vstoupil,
nemám žádných vin,
o vás tehdy mě oloupil
ušlechtilý čin.

Nalezl jsem umrzlého,
sotvaže jsem vyjel,
pokud bych byl srdce zlého,
asi bych k vám přijel.

Však že jsem dobrého srdce,
s chlapcem jsem se vrátil."
Hanuš se jen zasmál trpce,
příběh že tak zkrátil.

"Copak mi říkáte to tu,
smutný příběh, ach.
Jakoupak však mám jistotu,
že to není tlach?

Že jen kvůli tomu hochu
nepřijel jste, díte,
nevěřím vám ani trochu,
jak už asi víte.

Mezitím k jinému muži
moje láska vzňala,
přinesl mi spousty růží,
já mu slovo dala.

Budu brzy jeho ženou,
marné vaše snahy,
i kdybyste po kolenou
dolez´ za mnou z Prahy."

Hanuš v sobě slzy tají,
jeho tvář je hrdá,
kamenem však dopadají
na něj slova tvrdá.

Potom i na dráteníka
vzpomene si maně,
kvůli němu, tiše vzlyká,
nedojel k Johaně.

Slza se mu z oka leje,
v obličeji smutek,
ale duši jeho hřeje
dávný dobrý skutek.

Nezůstane po něm syn,
nebude mít ženu,
u Boha však dobrý čin
má největší cenu.